Ráda bych vás dnes seznámila s právním institutem, na jehož základě dochází k zahájení dědického řízení, avšak na to, abych vám vysvětlila veškeré právní základy, není v tomto článku prostor. I tak se ale pokusím dát vám jisté vodítko, abyste si každý sám mohl určit, co by ve vaší situaci bylo tím nejlepším možným řešením.
Ze všeho nejvíce je nutné, aby byla vyjádřena zůstavitelova vůle, jelikož bez ní by došlo k dědění dle zákona, kde v současné době mám šest dědických tříd, přičemž do té první jsou řazeny děti a manžel. Vedle zákona pak máme tedy ještě dvě možnosti, a to klasickou závěť či dědickou smlouvu.
Dědická smlouva má největší právní sílu, avšak jen ona je dvoustranným právním jednáním, jelikož ji uzavírá pomyslný dědic spolu se zůstavitele, a to ještě za doby jeho života. Jedná se však o poměrně nový institut, a tak vás jistě nepřekvapí fakt, že závěti jsou častější, a to i přesto, že mají oproti této variantě nižší právní sílu.
Takovou tou zlatou střední cestou je závěť, která má být povětšinou sepsána písemně, avšak jsou i velmi výjimečné případy, kdy k jejímu uzavření dochází jen ústně. V těchto specifických případech se totiž jedná o situace, kdy je ohrožen život člověka, přičemž si jako příklad můžeme uvést plavbu na lodi.
Poslední možností je nechat celou tuto situaci být, přičemž až odejdete někam na lepší místo, bude okruh dědiců ustanoven notářem dle zákona, přesněji dle nového občanského zákoníku a jeho paragrafů.
Pokud vás však napadá otázka, co by tak asi mohlo být nejlepší, mám pro vás připravený svůj názor. Já osobně, až jednou toto téma budu řešit, sepíšu svou závěť vlastnoručně, a to se všemi jejími náležitostmi. Jakmile budu mít tento krok splněn, navštívím notáře, který mi potvrdí pravost této listiny. A udělám to zejména z toho důvodu, že je zde jen velmi malé procento na to, aby ji mohl někdo zpochybnit.