Od narození se neubráníme životu ve vztahu. Jako dítě máme silné pouto a vztah s rodiči. Vztah, který nás utváří do dalšího našeho života. A přesně to, co vše si přisvojíme v dětském věku, si odnášíme do našeho dospělého života. Ať se rozhodneme pro jakoukoli životní dráhu, většina z nás touží po zázemí rodiny a partnerského vztahu. A s nadšením do něho vstupujeme.
A tady nastává jedna z podivuhodných záhad, které řeší drtivá většina partnerů. Po láskyplném období a po snětí z očí tolik populárních růžových brýlí, jsme najedou konfrontování s drsnou realitou. Realitou partnerského života. Žena nechápe myšlenkové pochody muže a naopak. Roztržky a nepochopení jsou čím dál častější. Jednoduché každodenní činnosti se stávají zdrojem stresu frustrace. Partnerské vztahy jsou nevyčerpatelnou studnicí námětů jak na komické, tak i tragické filmové scénáře i literární díla.
„Je sobota ráno a víkendové poležení po náročném týdnu přímo vybízí k rannímu poležení. Partnerka ještě spí lehkým spánkem. Muž se zavřenými očima si vychutnává slastný pocit zahálky, vždyť uplynulí týden byl opravdu hektický a víkendové plány jsou více méně nahodilé. Pocit naprostého uvolnění je doslova elektrizující a muže se zmocní touha po partnerčině přítomnosti. „To jsi se vážně zbláznil?“ zchladí jeho nadšení žena. „Bože, to už je sedm? zaspala jsem“ slyší jen vzdalující se kroky a jeho nadšení z pohodového dne je to tam. Moc dobře ví, že je v plánu něco daleko většího, než si dokázal zapamatovat. Než se dokázal vzpamatovat, je zasypán vlnou příkazů, výčitek a shonu ze strany partnerky. Ta je doslova šokována dotazem svého chotě, co že se to vlastně děje, když je víkend. Ani není potřeba dál rozvádět popsanou situaci, protože ať je důvod jakýkoli, následky jsou většinou stejné. Tichá domácnost pro příštích pár dní a pravdu o důvodu sporu, se muž nedoví nikdy!“
A to jsou přesně ty chvíle, které oba protějšky dohání přímo k zoufalství. A uzavření se do sebe je většinou jen otázka času, kdy nahromaděné malichernosti vybouchnou doslova v záplavu výčitek a pohrdání jedem druhým. A přitom stačí opravdu jen tak málo, zastavit se, obejmout se navzájem a v klidu si o všem promluvit. A možná to nakonec převést do stavu legrace a něžnosti. Ale umíme to vůbec ještě? Dlouhodobé vztahy které znám ze svého okolí jsou jasným důkazem, že tak jednoduchá technika se pomalu, ale jistě již vytrácí z našich životů. A přitom v jednoduchosti je krása a síla. Stejně jako partnerské vztahy, které nám nadále budou dávat inspirace pro tragikomické příhody.